Základní škola a Mateřská škola Zákupy, příspěvková organizace

Živě si pamatuji, když paní učitelka vstoupila letos v únoru do třídy s tím, že 15 zájemců má možnost jet na jazykový pobyt do Anglie. Hned mě přepadl pocit štěstí a natěšenosti - a to jsem vlastně ani nevěděla, zda budu opravdu vybraná. O pár týdnů později se na dveřích její učebny objevil papír, kde byla jména vyvolených. Když jsem se tam podívala, stálo tam nejen mé jméno, ale i některých mých kamarádů!. Už v ten den - co den, ale okamžik! jsme se začali domlouvat, kde, kdo a s kým bude sedět. Ještě jsme přesně ani nevěli, kam pojedeme, ale už nám bylo jasné, že to bude ten nejlepší týden, co jsme spolu zažili a také, že ano, ale k tomu později.
Asi čtyři týdny před odjezdem jsme se sešli a napsali si rozřazovací test, protože jsme v UK chodili pochopitelně do školy a právě díky tomu testu jsme věděli, kdo do jaké třídy dle vlastní úrovně bude chodit.
Posledních sedm dní, jsme horlivě odpočítávali a balili vše potřebné.
Sobota, přesně ta, na kterou jsme se všichni těšili, čtvrt na čtyři odpoledne, poslední pusinky rodičům, ale myšlenky už za kanálem. V půl čtvrté se za námi zavřely dveře autobusu a my se s rodiči mohli rozloučit už jen máváním, ale myslím, že zrovna to nikoho příliš netrápilo. Horší byla představa několika hodin v autobuse. Na území České republiky jsme stále měli wifi připojení, ale pak to všechno bylo jen na vyprávění historek, hraní her "zadrž dech v tunelu" a naší představivosti např. o našich "adoptivních rodičích."
Cesta po Německu byla nekonečnější než Nekonečný příběh. Do nizozemské hranice jsme přejeli kolem jedné hodiny ranní, takže většina byla alespoň v polospánku. Ten reálný byl totiž v autobude nemožný. Kolem třetí hodiny jsme si udělali zastávku v Belgii a odtamtud už jsme plynule jeli asi dvě hodiny do Calais, kam jsme dorazili před šestou ranní. Proběhla pasová kontrola - vše v naprostém pořádku a následovalo čekání na parkovišti. Z Calais jsme se trajektem přepravili do Doveru. Konečně jsme byli už skoro v našem určeném cíli.
Právě v Doveru nás čekal první kousek Anglie, a to Doverský hrad. Obrovský hrad, stojící na kopci s fascinujícím výhledem, který nebyl nikdy dobit. Tam nás čekal první rozchod. Přiznávám, že mě hrady nikdy nebavily a když už jsem na nějaký musela, tak jsem se znuděně procházela v interiéru, ale tady ne. Už jeho vzhled a čisto kolem něj mi dodalo odhodlání si prohlídku naplno užít. Dostali jsme mapku, aby jsme se v tak rozsáhlém areálu nemohli ztratit a vydali se okukovat tu krásu. Okolí I vnitřek této unikátní stavby je okouzlující. Naprosto famózní byl výhled. Z jedné strany město a přístav a z té druhé kopce a krajina. No prostě něco tak dokonalého jsem do toho okamžiku neviděla.
Po prohlídce jsme se opět usadili do autobusu a nechali se odvést do našeho cíle, a tím bylo pobřežní městečko Hastings. Než nás však vyzvedly rodiny, čekala nás prohlídka místního hradu a Smugglers Caves, tedy Pašerácké jeskyně. Nemohu říct, že nás to tam příliš bavilo, ale možná, že to bylo právě tím, že jsme byli po velice náročné cestě prostě unavení. Po prohlídce těchto dvou míst nás čekal rozchod na pobřeží. Tam byly obchůdky, dětská casina, stánky s jídlem a hlavně moře a krásné kamínky na kamínkové pláži. Právě tam, byl náš poslední společný čas. Následovala dlouhá, ale přesto zajímavá cesta ke škole. U školy nás nahnali zpátky do autobusu, kde jsme čekali, než si pro nás příjdou hostitelské rodiny.
Něco málo nám o nich Kristýna, tedy naše suprová průvodkyně, řekla, takže jsem si začali dělat už realističtější obrázky.
Někoho si odvedla paní, která se zajímá o nosorožce, jiné zase rodina umělců no a mě s mými spolubydlícími super mamča. Někdo jel taxikem, jiní autem či pěšky, protože to měli dál od školy no a my? My jsme přešli ulici a byli jsme v našem náhradní domě, který sice nebyl typický cihlový, jako je v Anglii zvykem, ale byli jsme spokojené, že jsme konečně tam, kde je postel, sprcha a jídlo.
Náhradní mamča nám ukázala suterén, kde jsme měly nové zázemí. Vybalily jsme si nejnutnější, vysprochovaly se a už jsme seděly u stolu a povídaly si. Předaly jsme české výrobky a zákupské suvenýry, které jsme pro ně přivezly. Moc je zaujal náš zámek a pralinky se slivovicí. Nakonec jsme dostaly večeři, najedli se, popřály dobrou noc a ulehly jsme do postele.
Ráno jsme se s naší "sestrou" nasnídaly a přešly tu ulici ke škole. Následující čtyři hodiny byly pro někoho utrpením a pro jiné zábavou. Povídali jsme si s naší novou paní učitelkou, hráli s ní hry a víc a víc se vžívali do angličtiny.
Oběd byl pro nás docela šok. Hranolky a hamburger? Hranolky a lasagne? Ale bylo to výborné. Po škole, tedy kolem druhé hodiny jsme byli autobusem odvezeni do pirátské vesničky Rye, kde jsme si prošli krásné uličky a následně přejeli do útulného městečka Battle. Byl by hřích, kdyby jsme se neprošli po parku Battle Abbey a nepodívali se na výhled z hradu.
Den třetí se dopoledne nelišil od toho druhého, byli jsme ve škole, ale odpoledne jsme zavítali do Brightonu. Podívali jsme se do Sea Life Centra, tedy do akvária ryb a mořských živočichů. Prošli jsme si tam tunelem, kde nad námi plaval žralok a maličkým tunýlkem, kde pro změnu bylo nespočet “Nemo rybiček”. Poté jsme se podívali na nádhernou stavbu Royal Pavilionu a následně nás čekal rozchod v centru města. Po necelých dvou hodinách se vetšína šla v rychlosti podívat na známé Brighton Pier a pak už jsme dle mého názoru nejkrásnější město v Anglii opustili.
Ve středu nás hned po škole čekala cesta na Seven Sisters, tedy na známé útesy, které účinkovaly v několika filmech a slouží i sebevrahům. Jestli někdo nevěří, že příroda čaruje, tak by měl právě procházku po těchto útesech zažít. Tolik krás najednou se totiž jen tak nevidí. Kolmá sněhově bílá stěna nebo několik barev moře? Fakt to tam za to stojí, a navíc cestou narazíte i na několik druhů famózně vonících květin.
No, a byl tu čtvrtek. Brzké vstávání, rozloučení s rodinami a setkání před školou. V sedm hodin jsme opustili místo, kde jsme měli na těch pár dní zázemí a vyjeli jsme do Londýna. Cesta tam nebyla ani tak dlouhá, ale to motání po Londýně až k London Eye ano, avšak stálo to za to. Celý okruh po hlavním městě Anglie začal právě u zmiňovaného London Eye, odkud jsme viděli už několim dalších památek. Vyfotili jsme se s Big Benem a Houses of Parliament v pozadí a pomalu jsme došli k Westminster Abbey, kde jsme se vyfotili stejně tak, jako u každé památky a pokračovali jsme přes Whitehall ke koňské stráži, kde jsme dokonce zastihli i jejich výměnu. Poté jsme měli asi dvě hodinky volno v parku, kde jsme si užívali typický anglický styl - piknik v parku s úsměvem na tváři. Odtamtud jsme se došli společně podívat na Buckingham Palace-královnu jsme nezastihli. Následně na Trafalgar Square a Leicester Square, kde mimochodem začal náš hlavní rozchod v Londýně. Odtamtud si šel každý svou cestou. Většina však zamířila na Oxford Street, kde se pustila do vášnivého nakupování. V domluvený čas jsme se opět sešli na domluveném místě a odtamtud jsme se s plýnimi taškami věcí přesunulu k zastávce lodě. Nastoupili jsme a kochali se další krásou města, kterou jsme z ní viděli. Podpluli jsme London Bridge, Tower Bridge, zkrátka bylo těch památek nespočet. Nakonec naše plavba skončili u O2 arény, kde jsme si všichni nakoupili jídlo na cestu domů a následně nasedli do našeho autobusu, který na nás čekal na parkovišti.
Se slzami v očích jsme zamávali Londýnu a vyjeli opět do Doveru, kde jsme dvě hodiny čekali na trajekt, který nás dopravil zpátky do Calais a odtamtud už pouze autobusem do České republiky.
Za celou partu bych chtěla těm, kteří nám tuto cestu zařídili poděkovat. Anglie je jedním slovem kouzelná, ale to si myslím, že z tohoto článku je poznat. Moc se nám tam líbilo a hned bychom se tam vrátili. DĚKUJEME.
Za všechny zapsala Kristýna Řeháčková z 9.B